V pasti

22. dubna 2012 v 18:14 | S-oo |  Moje myšlenky
Na pozadí blogu by se hodila spíš troska ležící v posteli obklopená hromadou misek, lžiček a obalů od sladkostí. Možná, že se přemůžu a vynechám jedno přežrání se, abych s tím dokázala něco udělat.
Mám už dost toho jak spamuju ostatní blogy nesnesitelně dlouhýma komentářema, sama vlastně nevím, co si od toho slibuju. Několik dlouhých měsíců pročítám blogy. Do některých se vžívám, do některých méně. Sama uvažuju, že si založím vlastní stránku nejméně půl roku. Pokaždé si ale řeknu ne, byla by to ztráta času. Napíšu první, možná druhý, třetí zápis a přestane mě to bavit-jak už se kolikrát stalo. Takže od sebe neočekávám, že budu každý den žhavit klávesnici s novým článkem, jen potřebuju nějaké místo, kam se vypsat, když bude nejhůř.
V poslední době se mi život sype jako domeček karet. Zhubnout se snažím v podstatě už malička, vždycky jsem byla z party ta, co si nedělala starosti dopřát si čokoládu o velké přestávce, zajít si po škole do cukrárny a potom se natáhnout s brambůrkama u počítače, v lepším případě u knížky. Taky jsem tak i vypadala a to mi na sebevědomí nepřidávala. Ale bylo to pohodlné a nikdy jsem pořádně nenašla vůli s tím něco udělat. Až v létě minulého roku, kdy jsem prázdniny trávila sama doma. Z nudy jsem se prohlížela v zrcadle a zkonstatovala, že takhle to již dál nejde. Moje postava se mi hnusila, přitom jsem v té době neměla ani nadváhu. Moje BMI bylo 19,5. Proč jsem tedy nebyla spokojená? Trápilo a trápí mě dál moje břicho. S žádnou jinou částí těla jsem si starosti nedělala (Až na prsa, které jsem nikdy neměla. To je ale věc, kterou nezměním ať dělám cokoliv- jedině přibrat a to nepřipadá v úvahu..). Vždycky jsem obdivovala plochá, vypracovaná bříška fitnessek a říkala si jak jiný by jen byl můj život s takovouhle postavou. S tím, jak mi byla odporná moje vlastní, jsem nikdy neměla v úmyslu navázat jakýkoliv vztah. Představa, že bych se před někým měla vysléct do naha pro mě byla nepředstavitelná (Bohužel toho jsem se nezbavila..). Na stránkách kulturistiky jsem si našla rýsovací jídelníček pro kulturisty (konkrétní příklad byl pro 90 kilového muže, porce jsem tedy vydělila dvěma). Neuvědomovala jsem si, že sportovci používají ještě další potravinové doplňky. Přečetla jsem si tedy ještě něco o sacharidových vlnách a protože jsem byla sama doma, nic mi nebránilo aby můj den vypadal takto: Vstala jsem kolem desíti, posnídala omeletu ze dvou vaječných bílků a chodila běhat, cvičila aerobik podle kazet, co jsme měli doma, dělala si celodenní výlety na kole po okolí, kde jsem mále vypustila duši. Přitom jsem pila velké množství vody. Jídlo měla naplánované na každou dvě a půl hodiny. Jídlo- to pro mě znamenalo vařené kuřecí maso nebo ryba. když jsem si chtěla vyhodit z kopýtka, přidala jsem k obědu trochu celozrnné rýže nebo těstovin. Takhle to vydrželo jen pár týdnů než začal školní rok. To jsem začala jíst pravidelně 5 porcí denně poměrně normálního jídla. Příjem v té době mohl být kolem 5000kj. To jsem vážila zhruba 45kg a už jsem nechtěla tolik hubnout- byl to "udržovací jídelníček, aby mi narostly svaly". Tak jsem to aspoň brala. Postupem času jsem 3x týdně chodila na hodinku běhat. Ze začátku jen na půl, aby jsem to stíhala se školou. Kolem vánoc nastal další převrat, zjistila jsem, že podle výpočtu bazálního metabolismu jím stále příliš málo, tak jsem příjem zvýšila na 6000kJ, později na 6500 a pak i na 7000. Zároveň jsem objevila BodyRock. Tak se mi zalíbil, že jsem zhruba do března tohoto roku cvičila každý den 20, někdy 30 minut. Jeden den v týdnu jsem měla volno a jeden den místo BodyRocku jsem na hodinku chodila běhat. Cítila jsem se v nějlepší kondici za celý svůj život. Najednou mi tělocvik ve škole nedělal problém, velikost XS mi v obchodech padla jako ulitá, v některých obchodech mi byla dokonce velká. Pořád si těžko říkám, jestli to období od vánoc po březen byl pouze pokus o to žít zdravě nebo se jednalo o anorexii? Nicméně k březnu se moje BMI dostalo na číslo 16. Vůbec mi nepřišlo, že bych byla nějak extrémně vychrtlá. Jedla jsem přece 5 krát denně, většinu dne jsem ani nemívala hlad.
Co čert nechtěl, kvůli nemoci jsem se ocitla u doktora. Ten si mě prohlídl, zvážil, zeptal se na pár věcí a do karty mi zapsal, že mám anorexii. Další den po mně chtěl, abych se dodatečně dostavila na ranní odběry. Byla jsem z toho vyděšená. Já přece nemůžu mít anorexii? To je nějaká blbost? Vždyť jím pravidelně 5x denně každý den, nehladovím! Ten den mě chytla doma šílená deprese, chtěla jsem si dokázat, že vážně anorektička nejsem. A začala do sebe cpát vše co jsem doma našla- sušené ovoce, musli, ..., ale nebylo to ono. rozjela jsem se tedy do města, kde jsem spořádala čokoládovou tyčinku, 2 croissanty, indiánek, medovník.Nic z toho mi nechutnalo, bylo to odporně sladké a tučné. Později jsem si objednala a spořádala celou pizzu. Ne, že by byla tak dobrá, jen jsem mla nutkání do sebe toho nacpat co nejvíc. Dodnes ten pocit nedokážu popsat. Dostala jsem se do další deprese ze zítřejších testů. Co když je moje dnešní přežrání nějak ovlivní? Nic už jsem s tím ale neudělala. Poté byl zhruba týden pokoj. Za týden od toho u nás byla návštěva a jako pokaždé nadávala, že bych měla přibrat. Jako důkaz, že nedržím žádnou dietu, snědla jsem jahodovou tyčinku v mléčné čokoládě, co jsem od nich dostala. Mezitím jsme ze srandy ujídali a ochutnávali různé druhy musli, co jsme měli doma. To už jsem se cítila sytá. Ale jen co návštěva odešla, pokračovala jsem ve vyjídání sušených banánů a oříšků z musli až tam žádné nebyly. Pořád jsem se cítila plná, teď jenom trochu méně, vybírání zabralo hodinu. Sedla si k televizi a nacpala do sebe dva oplatky, kakao, perník a celou oříškovou milku. Vyvlila se v posteli, sýpala a těžko mohla dýchat. Hlavně, že jsem to zapíjela odtučněným mlékem.
Takto se mi to za ten týden stalo asi dvakrát. Další týden 3x. A když se podívám na minulž týden, nalézám pouze jeden jediný normálně prožitý den. Můj den vypadá tak, že jdu do školy, tam se buď ze začátku držím, nebo se rozhodnu žrát podle chuti už od rána, záleží na tom, jak mám silnou vůli- nebo na tom, jak moc mi bylo špatně minulou noc. Takhle se cpu a až přijedu domů, svalím se do postele klidně ve 4, ani si nevyčistím zuby, nepřevleču se a jen sýpám. Vyspím to do rána a ráno mám zase hlad. Den jede nanovo. Celý den nemyslím na nic jiného než jen na to, čím se zase nacpu. Párkrát jsem to zkoušela i vyzvracet, ale nevyšlo to. Zanechala jsem tedy snahy a vždy to jen zaspím. Už je mi dokonce fuk, že jdu do obchodu s mastnou hlavou a potkám tam spolužáky ze školy- hlavní je to, že tam koupím čokoládu a sežeru ji v posteli. Za měsíc a půl jsem přibrala 6 kg. Nechci vidět, co se bude dít, pokud to takhle bude pokračovat dál. Cítím, že to sama nedokážu zastavit. Můj život už se netočí kolem ničeho jiného, stala jsem se otrokem jídla. Přitom jsem ho právě kdysi tak skvěle zvládala. Byla to jen látka, která mne udržuje na živu a dává mi sílu. Vysmívala jsem se lidem, co si po práci zajdou do McDonalda, na pizzu nebo zákusek jen proto, že na něj mají chuť a neovládnou ji. Teď bych dala cokoliv za schopnost dát si 5 čtverečků čokolády a o zbytek se podělit.
Dokonce jsem si začala psát už i deník-ale skládá se to jen ze stránek, kdy si tvrdím jak od zítřka začnu žít zase normálně a ze stránek, kde sama sobě vysmívám kolik jsem toho zase byla schopná sežrat.
Nečekám, že někdo z vás dočetl až sem :D Sama jsem notně zděšená nad tím monstrem co mi vyrostlo pod rukama. Chci začít zase normálně žít..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Melisa Melisa | Web | 13. května 2012 v 20:00 | Reagovat

Náhodou já to dočetla ;) Vidím, že máš problém se ZP, že? Mohla bys časem více specifikovat sebe, prosím? Kolik měříš vážíš popř. věk... Abych měla přehled, jak na tom jsi :) Nemám ráda, když mám povzbuzovat někoho, u koho nevím tyhle základní věci, protože pak nevím či ho podporuju tou správnou cestou :) Přidám si tě ráda ;)

2 Zoey Zoey | Web | 27. května 2012 v 15:21 | Reagovat

Jako kdybych četla příběh o sobě:-(. Mám to dost podobné. Taky se přejídání, neskutečně. Každý den uléhám s pocitem, že dnes to bylo naposledy. Hmm, skutek utek. Pořád trpím záchvatovitým přejídáním, ale chci bojovat a zvládnout to. Nejhorší jsou pro mě pátky a víkendy. Nechceš se spřátelit? Doufám, že nechceš hubnout, jen si váhu udržet. Myslím, že těch 50 kg je pro tebe teď akorát:-). Tak hlavu vzhůru, to zvládneme. Dostaneme se z toho kolotoče.

3 S-oo S-oo | Web | 30. května 2012 v 19:38 | Reagovat

Zoey: Sakra, ráda bych ti odpověděla na blog, ale nějak mi to asi blbne, nemůžu nic zobrazit :(. Doufám, že se to přečteš.. Jinak spřátelím určitě ráda :) S víkendama to mám stejně, nejhorší jsou dny, kdy mám čas a vím, že se do té postele můžu svalit až se přejím.. když mě čeká nějakej večerní program, většinou se doážu udržet. Doufat, že další den bude lepší mi už příjde spíš směšný než něco jinýho :D Už jsem zkoušela snad cokoliv.. a vydržela jsem maximálně dva dny jíst normálně a třetí den v tom lítám znova.. // na té fotce jsem měla o 10 kg míň než mám teď :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama